Agadir očima ELLE

Předesílám, nejsem pravidelnou čtenářskou ELLE, ale čas od času si udělám radost a dopřeji si ten luxus. Magazín za 100 Kč, který inzeruje věci zcela mimo cenovou kategorii, kterou bych mohla nebo chtěla utratit, mi přeci jen může zprostředkovat netradiční zážitky. A ano, občas se zasním a kochám se 🙂 Jenže tentokrát listuji, listuji, s potěšením kvituji, že Jan Plecháč neunikl pozornosti, abych vzápětí vykřikla překvapením.
ELLE cestování představuje tři luxusní hotely a jeden z nich v Agadiru, který popisuje autor článku takto: “… půdorys města s širokými bulváry připomínajícími spíše New York…” 
Prosincová ELLE, strana 205

Takže abych to uvedla na pravou míru. Agadir je podle mě New Yorku podobný asi tak jako pražský Jižák. Ano, jsou tam široké silnice, ale pasou se na nich osli, místní řidiči zcela ignorují jízdní pruhy (Jak řídit v Maroku) a budovy rozhodně nedosahují závratných výšek. Agadir totiž v roce 1960 prakticky celý zdevastovalo zemětřesení, a tak bylo město znovu vybudováno s větší opatrností. Navíc vzhledem k tomu, že Maroko je bývalý francouzský protektorát, sneslo by se snad lépe srovnání s Paříží než s New Yorkem.
Je mi líto, ale článek mě nepřesvědčil, že by autor z Agadiru viděl víc než web samotného hotelu. Dokonce si snad to město ani nevygoogloval. A to je mi u takového magazínu opravdu líto. Textu je tam na těch úctyhodných 226 stran pomálu, tak by aspoň mohl být obsahově správně a nedělat ze čtenářek hlupačky…

Agadir z Kasbahu
Bezpečnost v agadirskych ulicich

Hunger games – antiutopie pro teenagery

Před dvěma lety jsem při cestě na Island čekala na letišti v Londýně asi 5 hodin. Protože jsem musela cestovat nalehko, nebrala jsem si nic na čtení z domova, a tak mi byla dlouhá chvíle. Naštěstí jsem našla knihkupectví a to je moje! Prohrabávala jsem se několik minut, než jsem narazila na Hunger Games. Zaujala mě anotace i cena, takže jsem si zbytek čekání, ale i velkou část letu, zkrátila četbou. Když jsem knihu cestou domů dočítala, něco mi říkalo, že bych si měla koupit i navazující díly. Nakonec ke mně cestu stejně našly.
     

Antiutopie mám já totiž ráda, a hodně. Kromě klasického Orwella (1984, Farma zvířat), miluji i Konec civilizace/Brave New World (Aldoux Huxley) a brousím si zuby na Mechanický pomeranč. Na Hunger games mě tedy nezajímal milostný trojúhelník, ale popis vládnoucího režimu, jeho praktik a hlavně jeho geniálního nástroje – Hladových her. 
Orwellem očekávaná totalita proběhla a odposlechy a manipulaci s davem skrze média tu máme i dnes. Právě tu mediální manipulaci posouvá Suzanne Collins ještě dál skrze populární fenomén realityshow. Kdo z nás nezná VyVolené? První ročník jsme sledovali všichni, další upadaly, ale mezi tím přišel BigBrother, Hotel Paradise a v zahraničí populární Survivor. Realityshow nahradily v srdcích diváků do té doby populární telenovely. Divačky se již nemusí ztotožňovat s latinsko-americkou ošklivkou/slepou kráskou, místo toho jsou jim servírovány skutečné příběhy patřičně okořeněné tklivou hudbou. Collins realityshow o přežití kombinuje s hledáním talentů a ještě s něčím dalším, co už dnes také známe. Krvavé záběry přímo z bojiště, dokazující snahu médií o naprostou aktuálnost a vyvolávání emocí. 
Hunger games/ Hladové hry je show, která v průběhu roku obyvatele země zastrašuje, ale zároveň rozptyluje od každodenního boje o skývu chleba. My sice ještě nemáme tak krutou realityshow, zato máme média, která s námi dokáží manipulovat velmi podobně. Naše pozornost je směřována k tragédiím, skandálům (kdo nezná Džambulku?), abychom se odpoutali od našich starostí a frustrace. Věnujeme pozornost kauzám, které nemají tak velký dopad na naše životy jako například schvalování zákonů. Ve společnosti panuje sklíčená smířenost, nevidíme východisko a úplně stejně jsou na tom obyvatelé Pamenu, než se objeví Katniss s bobulemi.
Tak jak je autorka přesvědčivá v rozboru manipulace, nedaří se jí dobře vykreslit přerod naivní dívky ve vůdkyni. Udělala z ní trochu nevyrovnanou individualistku, která dlouho nechápe, jaký vliv má její postava ve vývoji událostí. Možná je to snaha zalíbit se (mladším) čtenářkám, které sami tápají, ale mě to místy vysloveně rozčilovalo. 
Nakonec jsem ale s trilogií spokojená. Collins podle mě přináší poměrně přesný rozbor manipulativních praktik dnešního mediálního světa okořeněný milostným trápením teenagerů. Pokud se ale nenecháte odradit věkem hlavní hrdinky, nebudete zklamáni. Ideální pro začátečníky v oblasti antiutopií. 
http://us.cdn291.fansshare.com/photos/thehungergames/the-hunger-games-the-hunger-game-trilogy-691312863.jpg

 

Vstup no nového roku s Miléniem

Dlouho jsem se bránila. K severským státům mám blízko, ale knihy Stiega Larssona mě nelákaly. Vlastně si nejsem jistá, proč jsem se jim tak dlouho vyhýbala. Snad to bylo paradoxně tím, jak moc jsou v Čechách populární. Ale pak tu najednou byly všechny tři díly a tedy výzva, kterou nešlo ignorovat.

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/1/1b/Stieg_Larsson.jpg

První díl jsem měla chuť asi po 100 stranách odložit. Z detektivek typu Sběratel kostí (Jeffery Deaver) jsem zvyklá na spád a napětí nastupující celkem rychle. Larsson naopak jako hutný předkrm nejprve servíruje historická fakta, souvislosti a desítky švédských jmen, ve kterých čtenář snadno ztratí přehled. Ti houževnatější se prokoušou k hlavnímu chodu, který je šťavnatý a jen je navnadí na zákusek, který všechny souvislosti delikátně spojí. Tato metafora se ovšem nevztahuje pouze na jednotlivé díly. Docela dobře se hodí pro celou trilogii, kde každý díl sice funguje i samostatně, ale nejlépe samozřejmě chutnají jeden po druhém. 
Muži, kteří nenávidí ženy jsou jako lehký salátek. Mezi jednotlivými lístky se občas objeví něco ostřejšího či pikantního a na dně talíře už vás skoro pálí pusa, ale nemůžete si pomoct a příběh dočtete. Dívka, která si hrála s ohněm nejprve chuťové buňky zklidní. Je opět trochu hutnější, ale jak příběh nabere spád, opět ucítíte známé koření na jazyku. Dívka, která kopla do vosího hnizda kopíruje stejnou strukturu výstavby napětí. Je jako poctivý smetanový dezert, který vám chutná, ale máte pocit, že ho nikdy nedojíte. A když se vám to povede, litujete, že jste si ho nevychutnávali déle.

http://www2.macleans.ca/wp-content/uploads/2009/07/090716t_stieg.jpg

Mohlo to být ještě lepší? Snad jen trochu čtivější, ale to by autor musel vypustit souvislosti a historická fakta, která získal houževnatostí podobnou jeho alter egu – Mikaelu Blomkvistovi. Tím by však knihy přišly o velkou část autentičnosti a staly by se jen další detektivkou, kterou by si možná nikdo nepamatoval.