Měsíční putování dodávkou po Portugalsku

Neuvěřitelné, jak to uteklo, už máme naše Ducato dva měsíce! A rozhodně ho nešetříme. Stihli jsme roadtrip do Toskánska, běžky v Orlických horách i na Šumavě a teď už jsme měsíc v Portugalsku. K dnešnímu dni máme najeto celkem 8100 kilometrů. A jaký byl střet našich snů o životě nomádů s realitou? Co jsme odhadli dobře a co nás překvapilo? A jak se cestuje dodávkou po Portugalsku?

Naším cílem bylo procestovat jihozápadní část Portugalska od Algarve nahoru až k Lisabonu či do Porta podle toho, jak nám vyjde počasí, jaké budou vlny a jak to zvládneme s prací. Právě práce byla důležitým kritériem, neboť jsme se pro tuto cestu (a vlastně pro celé cestování obytnou dovávkou) rozhodli s tím, že chceme pracovat a cestovat zároveň. Nechtěli jsme jen šetřit a pak mít třeba půl roku dovolenou. Rádi bychom ze svého cestování měli udržitelný životní styl. Představa je taková, že si ponecháme své kariéry a jen si svůj pracovní režim upravíme tak, aby byl s cestováním co nejvíce kompatibilní. 🙂

Přestože jsme přípravě a plánování cesty věnovali hodně času, byli jsme napnutí, co po měsíci putování dodávkou objevíme. Přece jen už jsme zažili spoustu zklamání.

Náklady na cestu dodávkou

Před cestou jsme si zjistili, kde se jak pohybuje cena nafty a podle toho tankovali (nejlevnější nafta byla ve Španelsku, nejdražší ve Francii.). Kromě pár úseků ve Francii a Španělsku jsme se vyhýbali placeným dálnicím. Google měl o nich lepší informace než navigace, ale i on nás sem tam zradil a poslal na placený úsek. Nejvíc se mu to stávalo v Portugalsku.

O portugalských dálnicích jsem se již zmiňovala na začátku cesty, ale po měsíci tu mám pár zjištění navíc. Snažili jsme se na benzínkách u dálnice sehnat kartičku na strhávání mýtného (tzv. Toll card), o které jsem se dočetla zde, ale koukali na nás, jako že to slyšeli poprvé.

Jeden ochotný místní nám vysvětlil, jak komplikovaná je standardní procedura zařízení účtu, který vám umožní tyto dálnice legálně využívat. Zařizuje se to na poště, kde je třeba si založit obdobu českého SIPO, tedy v podstatě registraci SPZ auta s číslem kreditky. Dálniční poplatky se pak strhávají přímo z účtu.

Cizincům je doporučeno se prostě mýtným branám vyhýbat. 🙂 Pokud se to nepodaří a mýtnou branou projedeme, máme co nejdříve dálnici opustit. Není to tak, že by nám pak domů přišla složenka, to prý Portugalci neumí. Může se ale stát, že budeme zadrženi policejní hlídkou, která dostává echo, jakmile někdo projede bez placení. Je to o štěstí, jestli jsou zrovna poblíž a chce se jim vás honit. Protože z naší zkušenosti má Google placené úseky podchycené tak ze třiceti procent, doporučuji se dálnicím s elektronickým mýtným vyhýbat úplně, nebo je využívat jen na krátké cesty.

Místa na spaní

Základem pro naše hledání je vždy aplikace Park4Night. Vybírali jsme podle ní spoty cestou do Portugalska i na pár prvních nocí s tím, že až se rozkoukáme, budeme si místa hledat sami. Představovala jsem si ty západy slunce někde na opuštěném útesu, prostě instagramový ráj 🙂 Jenže už třetí noc došlo na srážku s realitou.

Přestože jsme parkovali na místě označeném na Google maps jako Stellplatz, ve tři hodiny ráno nás probudila policie. Informovali nás, že v celém národním parku (tedy prakticky na celém pobřeží Algarve) je zakázáno kempování a nocování v autech mimo kempy a vyhrazená parkoviště. Z našeho místa nás vykázali s tím, že jestli tam ještě budeme, až se za 30 minut vrátí, čeká nás pokuta 200€. 🙁 Odjeli jsme okamžitě a od druhého dne zjišťovali, jak to je.

Ukázalo se, že pokuta může být v rozsahu 200-1000€ a že se policie a místní GNR (Guarda Nacional Republicana = Republikánská národní garda) zaměřují primárně na útesy a pak na bydlíky bez sociálního zařízení. Podle místních je to záležitost zhruba půl roku, co se místní orgány rozhodly tímto způsobem omezit postupnou devastaci útesů způsobenou nekontrolovatelným přílivem bydlíkářů. Viděli jsme to sami- některé káry bezohledně projíždějíci kvetoucími keříky, jen aby si vyjeli na vyhlídku, hromady papírových ubrousků a toaletního papíru… ?

Protože ještě nemají jasný systém, na info stánku v Sagreši nám naprosto neochotný pán řekl, že bez hrozby pokuty smíme parkovat pouze a jen v kempech (cca 35€/noc). Jenže policie zmínila vyhrazené parkoviště… Pátrali jsme dál a od některých bydlíkářů a z Park4Night jsme vyčetli, kde jsou tolerované spoty. Těch jsme se následně drželi, protože GNR jsme vídali téměř denně a podle příspěvků v aplikaci je běžné, že pokutují rovnou. Žádné další noční drama se tak nekonalo.

Říkala jsem si, že mě těhotenství v Ducatu nemůže nijak ovlivnit, ale pocítila jsem, že zrovna u nocování na mě Muž bral daleko větší ohledy. Něco jako “nebudu těhuli zbytečně stresovat”, protože si myslím, že jinak by si troufl riskovat daleko víc. Určitě vás tedy nechci zrazovat od experimentování, ale důrazně prosím o jediné – buďte šetrní k přírodě! Uklízejte po sobě a odnášejte veškerý odpad. Třeba tím pomůžete k tomu, aby Portugalsko zůstalo dále nepsaným rájem pro cestovatele dodávkou.

Práce při cestování dodávkou

Byli jsme zvědaví, jak to budeme zvládat s internetem, na kterém jsme kvůli práci v podstatě závislí. Portugalsko má ale free wi-fi téměř v každém pobřežním městečku, a navíc majitelé restaurací nejsou moc kreativní při výběru hesel. 🙂 Několikrát jsme chytili wi-fi rychlejší, než máme doma (shame on you UPC). Když není wi-fi, jsou k dispozici cenově velmi přijatelná data. Největší – 30 GB simka stojí 15€ (na vyčerpání máte 15 dní), nejmenší jsem viděla asi 250Mb. Budete-li mít volný přístroj, snadno si uděláte hotspot pro více zařízení (nebývají blokované jako např. v Chorvatsku).

Co se týče práce, spojení s Prahou nás naučilo vstávat před osmou. V Portugalsku je o hodinu méně, takže nám tu pravidelně od osmi cinkaly mobily se zprávami a maily. První várku jsme odbavili u snídaně a podle vln/počasí a urgence jsme si plánovali den. Muž většinou dopoledne surfoval, takže já měla klid na práci. Věděla jsem, že mám tak dvě hodiny, takže jsem se snažila stihnout vše, co vyžadovalo soustředění. Časový limit byl skvělá motivace. 🙂 Po lehkém obědě jsme chvilku pracovali společně, pak mi to většinou nedalo a musela jsem se jít projít. Když si prcek vyžádal siestu, na chvilku jsem se natáhla a zbytek dokončila před spaním.

Jak se donutit pracovat na cestách?

Muž byl na tom se soustředěním o něco hůře a často bojoval s prokrastinací. Pokud to máte podobně, pár zajímavých myšlenek shrnula nomádka Hanča. Já osobně doporučuji sestavit si to-do list, stanovit si čas, po který se budu práci věnovat a na konec si slíbit nějakou pěknou odměnu. Je na vás, jestli to bude surfování, procházka, nebo třeba zmrzlina, ale pozitivní motivace funguje. 🙂

V další fázi je třeba zamyslet se nad pracovním prostředím. Ruší vás okolí? Posaďte se tak, abyste jej neviděli a nasaďte si sluchátka s nějakou prima hudbou. Po ruce mějte lahev s vodou, blok a tužku, ale jinak se snažte rozptylování eliminovat. Jako poslední záchrana může sloužit prostě být na jednom místě déle, aby vás trochu omrzelo. 🙂 To se pak pracuje líp.

Řekla bych, že moje pracovní morálka byla daná naléhavostí dané věci. Prioritní záležitosti jsem odbavovala rychle, méně podstatné věci musely počkat. S nastavením hlavy na to, že “dnes už jsem udělala dost” bojuji dlouhodobě, ale mám pocit, že po pár týdnech v Portugalsku se mi to konečně povedlo.

Cestování dodávkou a hygiena

Téma hygiena přijde napřetřes pokaždé, když o dodávce s někým mluvím. Posluchači se v zásadě dělí na dvě skupiny. Na ty, pro které je to marginální záležitost: benzínek a lesíků je přece všude dost a sprchu snadno nahradí potok či jezero jednou za pár dní (drsňáci si vystačí i s 2l PETkou).

My už jsme po letech cestování blíže druhé skupině.  V Caddy jsme při hledání místa na spaní vždycky řešili, zda je někde aspoň keřík, za který bych si mohla odběhnout. Po třech až pěti dnech jsme museli do kempu, nebo jsem si někde ohřívali vodu na sprchu v přírodě. Nebyl to problém, ale řešení toho zabíralo spoustu času a energie a byli jsme dost ovlivněni počasím.

Je navíc rozdíl, jestli cestujete jednotlivě, nebo v páru. My si vzájemně rozhodně smrdět nechceme a ani nás nebaví hledat kempy, proto máme v Ducatu nádrž na 100l vody a malou koupelnu s kazetovým záchodem.

Před dvěma lety jsme s podobně vybaveným autem byli na týden v Chorvatsku, tak jsme věděli, že se i v takhle malé koupelničce poměrně snadno osprchujeme a s tímto množstvím vody čtyři dny bez problému vydržíme. Jasně, znamená to šetřit s vodou při sprchování i mytí nádobí, ale rychle jsme si na to zvykli. Obrovským benefitem je, že jsme jen s minimem úsilí několik dní svobodní a je jedno, zda parkujeme v centru města, nebo na útesu. Do kempu jsme za celý měsíc nemuseli ani jednou, protože najít dumping spot jednou za pár dní není problém. Můžeme se tak soustředit jen na cestování a práci, což jsme si od začátku přáli.

Tři dny fungujeme normálně, čtvrtý den jedeme někam k dumping area, z ušetřených litrů si umyli vlasy (pro nás dohromady bohatě stačí 30 litrů a to máme oba delší vlasty) a pak kompletně vypustili nádrž na špinavou vodu, doplnili čistou a vylili toaletu. Do té doby jsme měli klid, což jsem ocenila zejména já- těhule. 🙂

Dumping spoty jsme si nacházeli přes různé aplikace, nejčastěji přes Park4Night, nebo jsme na ně narazili náhodou. Hodně jich je ve Francii i Španělsku, v Portugalsku se nacházejí nejčastěji u InterMarché. Většinou je voda zdarma, na jihu Portugalska v okolí města Sagres bylo nutné si koupit na přilehlé benzínce žeton za 2€. Za ten pak bylo možné načerpat 100 litrů (pitné) vody.

Na některých spotech byla voda označená jako užitková, jinde jako pitná. Užitkovou jsme nepili nikdy, pitné z některých míst jsme věřili natolik, že jsme ji napouštěli o do dvou 10 litrových kanystrů v kuchyni. Ty máme vyhrazeny striktně na pití a vaření.

Když jsme si auto vybírali, říkala jsem si, jestli ta sprcha a záchod nejsou jen rozmar. Přeci jen, nebýt sociálního zařízení, dalo by se pořídit menší auto, nebo bychom si tu vestavbu zvládli udělat sami. Po měsíci mohu říct, že bych neměnila. 🙂

Praní

U delší cesty je třeba počítat s tím, že bude třeba vyprat. Byla jsem připravená si poradit v lavoru v Jelenem, ale nakonec jsem nemusela. U InterMarché jsou tu běžně za “drobný peníz” pračky a sušička. Praní stojí 4€/8 kg prádla nebo 6€/12 kg, sušení vychází na 2€. Pokud nosíte jako my nejčastěji jednobarevné oblečení, které se spolu snese,  není to tak strašné.

V ceně je prací prostředek a pak si jen navolíte, zda perete bílé/barevné a na kolik stupňů. U sušičky se volí míra sušení a délka. Po navolení se vám zobrazí doba, po kterou program poběží. Plus mínus minuta se na to dá spolehnout, takže si mezi tím můžete dojít nakoupit. 

Náklady na jídlo

Do auta jsme si v Čechách pořizovali jen pár drobností – peřiny a povlečení z Ikey, kempingové nádobí (talíře, hrnečky z PLA , dva hrnce a dvě pánve) a základní potraviny. Nedělali jsme žádný obří nákup předem, protože máme zkušenost, že v zahraničí jsou potraviny kvalitnější a levnější. Platí to i v Portugalsku, kde je ovšem třeba dobře si vybrat obchodní řetězec. InterMarché je z Francie, takže sice láká bydlíkáře na svoje dumping spoty a pračky, ale většina potravin v něm je z dovozu, tedy výrazně dražší.

Nákupem na lokálních trzích nejvíce přispějete místní komunitě, ale co si budeme povídat, nejde to vždy. My jsme si na ně čas od času došli pro nějakou rybu, ovoce či zeleninu a na pokec s místními, naším favoritem však je jasně Pingo Doce. Portugalský řetězec, jehož produkty jsou opravdu kvalitní, krásně zabalené a cenově výhodné. Např. steak z tuňáka na trhu koupíte za 16€/kilo (úplně čerstvý, ráno vytažený z moře), v Pingo Doce za 8 €/kilo (chlazený, ale původem také z Portugalska).

Větší Pingo Doce mají u vstupu malou kantýnu, kde si můžete dát oběd do 5€ za porci. A že je to opravdu dobré, potvrzuje fakt, že ve frontě potkáte hlavně místní. Když nebudete vědět, zeptejte se jich. Nám vždy rádi doporučili a ještě se přišli ujistit, že nám chutnalo. Na stejném místě také seženete vynikající (ještě teplou) Pastel Natu s kávou dohromady za 1€ (jinak tahle delikatesa stojí průměrně tak 1,5€ a v “trvanlivějším” podání není tak dobrá).

Z domova jsme zvyklí si vařit, takže jsme v tom pokračovali i v Portugalsku. Jen párkrát jsme si zašli na jídlo do restaurace, ale v čem jsme si libovali, byla portugalská obdoba rychlého občerstvení. Na úplném jihu to bylo tzv. bifanas fritas – grilované vepřové maso v housce podávané s pikantní omáčkou piri-piri. Delikatesa doslova za pár korun (2-2,5€)!

Jak jsme směřovali víc na sever, začalo bifanu nahrazovat pao con chorizo. Bílý chléb, ve kterém je zapečený místní salám. Správně se podává ještě teplé a je to také vynikající. 🙂 Nemůžeme se dočkat dobrot, co nás čekají v Portu!

Věková a sociální skladba cestujících dodávkou

Upřímně jsem čekala, že budeme potkávat daleko více po domácku vyrobených bydlíků s mladou posádkou. Před dvěma lety to byla u Amado beach dokonalá přehlídka lidské zručnosti, letos už to bylo spíš o moderních vozech. Jasně, pár šikulů se našlo, ale výrazně převažovaly velké campervany z Francie, Německa a Španělska a pak novinka – obytné dodávky z portugalských půjčoven.

Domácí vestavby většinou obývali jednotlivci. Tipujete muže? Špatně! Emancipace vládne i obytkám! Mladé cestovatelky (převážně z Německa a Francie) neohroženě putují Evropou a prodávají šperky či surfařské župany jako třeba holčina, která si přezdívá Körmi Körmet. Její pidi van nás okouzlil.

Dvacátníků v obytkách bylo minimum, nejsilněji byla zastoupena kategorie mladších třicátníků s dětmi a pak už starších párů, jejichž potomci už odrostli. Kromě podomácku upravených dodávek naši vrstevníci nejvíce využívali profi vestaveb ve Fiatu Ducato a Citroenech. Viděli jsme Pössly, Adrie, ale jinak vedly pronajaté dodávky Go Indie, nebo starší karavany. Starší generace (nejčastěji z Francie) si hověla v mnohatunových kárách, které měly i tak luxusní funkce, jako elektrické nožičky na vyrovnání auta.

Zcela specifickou skupinu tvořili hippie bydlíkáři (často z Británie), kteří cestovali v prastarých homemade obytkách. Většinou šlo o dredaté páry kolem pětadvaceti, které chodily bosy a u obchoďáků vybíraly kontejnery.

Cestování dodávkou v těhotenství, či s dětmi

Jak už jsem zmínila, nečekala jsem vzhledem k mému těhotenství žádné problémy (maximálně, že se budu hůř pohybovat po autě). V Portugalsku se mi to potvrdilo. Až na větší obezřetnost kvůli stresu a pitné vodě jsem mohla fungovat úplně normálně. A bylo nás takových hodně.

Snad v každém druhém bydlíku byla těhule, nebo už jedno, dvě děti. A těch miminek! Ve velkých karavanech mi to nepřišlo tak zvláštní, ale když jeden tatínek postupně vytahal tři chlapečky z menšího Volgswagenu, aby tam pro ně rozložil spaní, spadla nám brada.

Na jednom dumping pointu se s námi dal do řeči Brazilec, který Portugalsko karavanem křižuje již dva roky. Všude s sebou vozí nejen manželku, ale i dvě malé dcery, které se s nomádským životem bez problému sžily. Rád by se tu jednou usadil, a tak postupně poznává zemi, aby si v budoucnu dobře vybral.

Psi v portugalsku

Kdo nemá s sebou děti v bydlíku, má aspoň psa (v ideálním případě však oboje). ? I sami Portugalci si na psy zjevně potrpí, ale bydlíkáři bez nich nedají ani ránu. A v Portugalsku je to psí ráj! Co se týče omezení pohybu psa, viděli jsme zákaz vstupu psů jen na několika městských plážích na jižním pobřeží. Většinou pak byla někde hned za útesem jiná pláž, kam už směli. Na západním pobřeží byli psi naprosto nelimitováni.

Doporučení pro pejskaře: očkování proti vzteklině by měla být samozřejmost, dále určitě využijete delší provaz, na který pejska budete moci uvázat u auta. Někteří bydlíkáři si moc nelámají hlavu s volným pobíháním a nechávají úplně bez dozoru i větší psi. Drobné konflikty mezi nimi jsou pak takřka na denním pořádku, nebo se stává, že celá smečka se společně odebere z parkoviště na pláž a už se  kvůli větru nedopískáte. Oni se vrátí, ale možná o něco později, než byste si přáli. ?

Měsíc v Portugalsku je oficiálně za námi. Zbývá nám ještě několik dní, než se vydáme na cestu do Čech. Čekají nás oba lékařská vyšetření a řada schůzek, ale pak se těšíme na další cesty. Cestování dodávkou nám úplně vyhovuje a umožňuje nám vše, co jsme si přáli.