Přílet do Afriky

Probuzení na lavičce v mírné panice, ale ufff, to mě jen kontroluje můj přítel. Z našich “spolunocležníků” je před pátou raní většina pryč. Také my se pomalu sbíráme k odchodu. Chválím si chlapecký sestřih, modelaci ve spacáku ustál, takže stačí promnout oči a mohu jít. Malpensa působí ještě chladněji a odporněji než obvykle, brzy se ale plní houfy nadšených cestovatelů. Čeká nás další nervózní nastupování do letadla- pustí nás s napěchovanými batohy na palubu?

Z předchozích cest s EasyJetem vím, že jakmile jim dáte příležitost, aby vám něco naúčtovali, učiní tak s až přehnanou dychtivostí. Jen malinko se vám zadrhává přezka batohu o jejich testovací klec na zavazadla? Šup s batohem do nákladového prostoru za pěkně tučný poplatek. Odpozorovala jsem, že kontroly zavazadel bývají 100% u prvních a posledních pasažérů nastupujících do letadla. Jakoby se letušky na začátku potřebovaly uklidnit, že “vyhodily” dost kufříků do podpalubí. Takže pak na chvíli benevolentně přehlížejí nás, kteří nemáme úplně čisté svědomí, aby se následně vyřádily na chudácích, co přišli pozdě. Podobně to probíhalo i tentokrát, prošli jsme bez problémů a následně tři hodinky klimbali během přeletu mezi světadíly.

Jen pár hodin stačí a jste v jiném světě. Na letišti v Marrákeši jsem si jen na chviličku připadala jako Carrie Bradshaw. Letištní hala je překrásná a člověk si může hned začít zvykat na ženy v šátcích a muže v hábitech, od kterých se na první pohled lišíme vzhledově i kulturně. V Sexu ve městě na Carry čekaly limuzíny, my museli vyjednávat s místními taxikáři, kteří se nás pokusili vzít těžce na hůl. První nabídka byla 18 euro, tedy asi 180 dirhamů na osobu, přestože na informační ceduli opodál byla fair price stanovena na 100 dirhamů/auto. Byli jsme drsní, ale uhádali jsme to jen na 120…

Jízda marockým taxíkem se velmi podobá italskému stylu jízdy. Do dvou jízdních pruhů se vejde jen jedno auto, nebo také tři. Předjíždí se zprava zleva s totální absencí blinkrů, povolená rychlost se dodržuje jen, když je nadohled policie. Přesto jsme na autobusové nádraží dojeli v jednom kuse a mohli tak začít řešit směnu zbývajících peněz a autobus do Agádíru.

Ocením vaše komentáře a postřehy!